Na to krásně navazuje téma vnitřní posvátné dvojice, protože “jak vevnitř, tak venku”. Chci vysvětlit, proč bychom o vnitřní posvátné dvojici vůbec měli vědět. Úplně jednoduše řečeno je to tak, že naší součástí je vnitřní žena a vnitřní muž jako ženský a mužský princip, ze kterého se skládá vše, co nás obklopuje.
Tento princip je nejvíce ovlivněn našim dětstvím a tedy našimi rodiči, kam se skutečně potřebujeme obracet pro vhledy při harmonizaci naší posvátné dvojice v nás.
Věřím však, že dnes už není potřeba víc než vědomé vhledy do našeho dětství. Mnozí již rozumíme, že naši rodiče dělali to nejlepší, co uměli, a kdyby to šlo lépe, určitě by to udělali. Já sama jsem měla tolik příležitostí zakusit střevíce mé maminky, abych pochopila, jak náročné je posunout se do jiných postojů bez dostatku energie. To prostě nejde. Proto je důležité pochopit, že na některé úseky života prostě potřebujeme pomoc druhých, a je to právě protože sami nemáme dost energie na změnu.
Navíc upřímná žádost o pomoc v ženě posiluje její schopnost žádat a následně přijímat pomoc, tedy schopnost přijímat sebe i vše obecně. U mužů se tato pokora ve finále proměňuje v jeho schopnost být z hrdého muže muž důstojný. Muži si totiž ve své přehnané hrdosti způsobují mnoho bolesti a to není nutné.
Pro mě bylo téma vnitřního muže a vnitřní ženy nějakou dobu celkem špatně uchopitelné. Četla jsem dokola, jak naše vnitřní žena a vnitřní muž musí dojít k rovnováze, vzájmné úctě, a zejména důvěře v lásku. Moc mi to nešlo procítit, protože jsem si dovnitř stále dosazovala postavy zvenku. Nakonec ale přišla možnost pochopit. Jak jinak, než přes moji vlastní zkušenost.
Přišla zkušenost a tam jsem uviděla, jak moje vnitřní žena stále a ještě pochybuje o sobě. Tehdy se mi spojilo uvědomění, že to je ten důvod, proč já sama vlastně stále pochybuji, a tak nemám schopnost dodávat důvěru v lásku mému vnitřnímu muži. Proto se v mém životě objevovali muži, kteří také pochybovali o své lásky-hodnosti.
Vhledem do svého dětství jsem retrospektivně uviděla, jak dlouho jsem žila v pochybách o své lásky-hodnosti. Uviděla jsem, jak velké následky mají naše strachy a zklamání z dětství, které mnohdy trvají roky a my je žijeme, protože neznáme nic jiného. Přišlo mi to, co nazývám “vnitřní urgence”. Byla to opravdová vnitřní touha naplnit svou vnitřní ženu láskou a důvěrou, kterou pak zase ona může sytit svého vnitřního muže. Věděla jsem už dávno, že jen tak, jak to mám vevnitř, to bude i venku. Děkovala jsem za možnost vnímat to vše s tímto pochopením a započala tedy práce. Zahájila jsem 30 dní výživy své vnitřní ženy a denně jsem spojila několik rituálů jako je očista dělohy od emočních zranění, a posilování důvěry mého vnitřního muže v důvěru a lásku své vnitřní ženy.
Stále připomínám, že se nejprve potřebuje láskou nasytit naše žena v nás, aby došla k ukotvení a mohla učit lásce muže. Tudíž i naše vnitřní žena, a celá tématika naší vnitřní ženy, je velmi důležitá právě pro uzdravení naší schopnosti sebenaplnění se láskou. Pak přichází práce na harmonizaci našeho vnitřního muže.
Není již nutné procházet sáhodlouze naše dětská zranění. Je jen důležité uvidět, kde to vzniklo a tím vynést potlačené a nepochopené na světlo. Tím se celá situace uzdravuje sama.
Nedůvěra v lásku naší vnitřní ženy se chová tak, že dopředu předjímá a vytváří scénáře, žárlí, a tak moc se bojí odmítnutí, že tuto scénu podvědomě strojí. Ženská tvůrčí síla je obrovská, a proto je tak důležité používat ji vědomě.